Hlavní uváděnou výhodou a zákonem vyžadovaným parametrem moderních nástavkových úlu je jejich rozebiratelnost.
V této souvislosti mě zaujalo pár poznatků od pánů včelařů z dob, kdy nemoci a roztoči nedecimovaly včelstva a medu bylo tolik, že přebytek se nechával zkvasit na vynikající nápoj.
Základní myšlenkou přirozeného chovu včel je udržení stabilního prostředí uvnitř úlu. Opírá se o poznatek, že teplo v úlu prostoupené „hnízdním pachem“ vytváří aseptickou masu, která zabraňuje vzniku a šíření nemoci. ( Johan Thur, 1946)
Rámky v současném úlu nám umožňují dílo pohdlně rozebrat, prohlížet uspořádávat. Tady vidím možná ten hlavní problém. Neustálým vstupováním a nahlížením do úlu dochází zcela jistě k podstatnému úniku tzv. hnízdního pachu a včelkám dá hodně práce, než stabilní a aseptické prostředí znovu obnoví. S tímto obnovováním je samozřejmě spojena i vyšší spotřeba medu.
Rámky také zabraňují včelám přistavovat plásty ke stěnám úlu, aby následná manipulace byla bez problému. Ale proč vlastně ta včelka neposeda plást ke stěně přilepí?
Má to svůj zcela praktický důvod. Každá ulička ve včelím díle tvoří takový uzavřený pokojík a teplo nemůže tak snadno z úlu unikat, jako tou spoustou mezer vzniklých při použití rámků a neustálou manipulací s nimi.
Včelí dílo je fascinující promyšlená stavba. I takzvaná divočina má svůj význam. Tam kde včelky potřebují uzavřít určitý prostor, postaví tzv. divokou stavbu a tím příčně oddělí uličky a zabrání tak proudění vzduchu tam kam nepotřebují.
Výsledek je jednoduše dokonalý: teplý vzduch díky své hmotnosti směrem dolů neuniká a jeho šíření dalšími směry včelky regulují právě uzavíráním jednotlivých uliček. Těžší, vydýchaný vzduch s obsahem kysličníku uhličitého uniká ve spodní části přirozeného včelího díla otevřenými okraji plástů ven. (Theodor Weippl, 1936)
Tady se domnívám, že cesta ke zlepšení stavu našich včelstev nevede směrem k neustálému zateplování či používáním polystyrenových úlů, ale spíše směrem k poznání a využití výhod přirozené volné stavby.
Pavel Možíš 2015
